U příležitosti uvedení dvou tolik potřebných knih do naší kultury mne napadlo,
čím je vlastně Suk zcela ojedinělý ve srovnání s ostatními čtyřmi představiteli
naší hudby ve světě.
Vyznává – li se Bedřich Smetana veřejně a bez zábran nejen z milostných citů ke
svým láskám vyznává se stejně horoucně i z lásky k vlasti. Citu, který je pro
současnou generaci – bohužel pochopitelně – neznámým pojmem.
Antonín Dvořák vyjadřuje ve své tvorbě jak intenzivní, ale cudný cit milostný,
tak velmi čitelný cit lásky k přírodě, ke hlíně české země, k lánům obilí i k
nebeskému ptactvu. Tím projevuje své vlastenectví on. Navíc se u něj přidává ke
zmíněným dvěma láskám ještě láska k Bohu, vyjádřená jak v oratoriích tak v
písních.
Leoš Janáček sice šifruje svůj erotický náboj do hudby, ale tam to na sebe
stejně všechno vykecá - jak pravil bývalý ředitel konzervatoře Jan Tausinger,..
Neměli bychom ale Janáčkovi křivdit a považovat jej pouze za erotomana ve
smyslu dnešního pojetí erotiky, nýbrž bychom měli jeho erotické projevy chápat
jako polevu na dortu intenzivního vnitřního vztahu, do té doby nevídaného,
který se nespokojí s pouhým planutím, nýbrž se chce projevit navenek činem,
žhavým fyzickým objetím.
U Bohuslava Martinů se milostný cit projevuje jaksi zdrženlivě, odtažitě, často
je i nenaplněný. Nebo je to naopak veselý, bezzábranový cit moravské chasy,
dovádivý, bezproblémový, ale nikoli povrchní. Neoklasicismus, vyžadující
rovnováhu mezi citem a rozumem mu přikazuje objektivitu, jejíž hráze protrhne
až příval ze Studánek v závěru života.
Josef Suk je naprostým opakem Leoše Janáčka. Jeho citová stránka je ze všech
zmíněných autorů nejkřehčí, nejzranitelnější, intenzivní až k sebezáhubě a oč
čistší o to výše vzlétá na křídlech Amorových. Dokonce i v jeho skladbě
nejpopulárnější, Písni lásky, je tento cit natolik cudný, byť velmi vášnivý, že
jej člověk do té janáčkovské škatulky nemůže zařadit, ač by tam svou intenzitou
patřil.
I ze Sukových dopisů na nás dýchá ohrožený živočišný druh, čistý milostný cit,
jehož se každý ohleduplný člověk dotýká jen s největší opatrností, aby tu
křehkou květinku neporušil.
Před 3 stoletími se výroba proslulého tenkého benátského skla popisovala tak,
že benátský sklář namočí palec do skla, udělá ve vzduchu kruh a je to z toho
číše. Stejně tak křehké mi připadají i některé Sukovy dopisy. Sice i on se
dokáže rozhořčit nad nespravedlnostmi tehdejšího světa – které se ostatně
periodicky opakují i dnes, takže nic nového pod sluncem – ale nikdy neútočí,
neseká kolem sebe, nebodá, neplivne, jen se znechuceně odvrátí, aby se ani
pohledem nezašpinil o zapšklé trpaslíky, s takovou rozkoší zraňující jeho
navždy obolavělé nitro.
Napojme se z tohoto čistého zřídla, které vzdor jemnosti nepostrádá humor,
abychom se i my uměli včas odvrátit od všech splašků, řinoucích se na nás
mediálními kanály. Naše láska k Mistru Sukovi nás k tomu zavazuje.
Uvítací řeč - Michaela Štrausová
(tajemnice SJS)
Vážené dámy, vážení pánové,
jménem Společnosti Josefa Suka vás vítám na dnešním podvečeru. Pro podobné
akce, jako je ta dnešní se postupně vžil název “křest“ – a není se co divit,
společných rysů můžeme najít víc než dost.
Malé dítě přichází na svět jako bezbranný tvor, o kterého se rodiče musí
pečlivě starat a postupně ho seznamovat se světem. Když přijde na svět kniha,
musí se o ni její “rodič“ – tedy autor – a případně i “širší příbuzenstvo“ –
tedy editor a nakladatel – starat neméně pečlivě a svět naopak postupně
seznamovat s knihou. Jinak to – v obou případech – špatně dopadne.
Co se týče vlastního “křtu“ – křtí se děti čerstvě narozené i odrostlejší a to
je i náš dnešní případ. Zatímco Tematický katalog vyšel teprve nedávno a je
tedy ještě v plenkách, soubor dopisů Josefa Suka, vydaný před Vánoci, se už
úspěšně batolí na vlastních nohách
Mnoho společného má v obou případech i postavení kmotra. Kromě role výchovné
měl totiž v minulosti – a v některých společenských vrstvách dodnes - ještě
další úlohu: jeho pokud možno významné postavení, případně věhlasné jméno mělo
dítěti zajistit výhodný vstup do společnosti. Například v Anglii bývá takovou
osobou nejlépe samotná královna. V Čechách sice královnu nemáme, zato máme
Mistra Josefa Suka a jeho paní, kterým velice děkuji za to, že se kmotrovství
ujali a srdečně je mezi námi vítám.
Ještě několik slov k oběma knihám:
S vytvářením encyklopedických publikací je to jako s hvězdářstvím.
Pozorujete-li hvězdu vzdálenou mnoho světelných let, sledujete vlastně několik
set, případně tisíc let staré světlo, které k nám doletělo teprve teď. Kromě
toho na správné posouzení většiny astronomických úkazů potřebujete práci pokud
možno několika generací, abyste došli k co nejpřesnějšímu závěru. V případě
sestavování Tematického katalogu byl sice časový odstup menší, ale pátrání to
někdy bylo neméně detektivní, jak vám za chvíli poví pan doktor Nouza. Generace
byly nakonec zapotřebí dvě a myslím si, že paní doktorka Marie Svobodová, která
práci na katalogu započala, by dnes měla velkou radost z práce Zdeňka Nouzy a
Miroslava Nového a ze zdárného konce mnohaleté námahy. Pokud mají tam nahoře
kromě rajského nektaru také láhev mělnické Ludmily, možná už si připila nejen s
Josefem Sukem, ale snad také s Miroslavem Novým, který se bohužel vydání
katalogu nedožil. Dnešní podvečer je věnován vzpomínce na něj a proto jsem
velmi ráda, že mezi námi mohu uvítat paní Jiřinu Novou s rodinou.
Když jsme s paní doktorkou Vojtěškovou vybíraly ze Sukovy korespondence texty
pro dnešní podvečer, přepadala nás značná bezradnost až zoufalství. Otázka
totiž nestála “které texty použít“, ale naopak “které texty s krvácejícím
srdcem nakonec přece jen nepoužít“, protože bychom tu byli do půlnoci.
Přitom mnohé dopisy jsou až přízračně aktuální – například dopis Janu
Branbergerovi, cituji zkráceně: “Slovutný pane odborový rado! Dnes právě čtu v
Národních listech opět o stavbě hotelu. Uznávají tam nutnost stavby
konzervatoře, ale zároveň – ó té spravedlivosti – na stejném místě stavby
hotelu, který by měl značný význam pro město, ba i pro stát! Anglická
společnost – nu ovšem! – nemůže stavěti jinde, a tak patrně – s mravním bolem
arci! – se místo začachruje. Moje odpověď na to: Anglická společnost oplývá
miliony (70 až 80 milionů jen lítá sem a tam) a může tedy zakoupiti kterékoli
místo jiné. My můžeme počítati jen s pozemky státními neb městskými a tak nám
zbývá jediné místo. Zlobím se zase, pane odborový rado, na to pokrytectví.
Řešili již prospekt hotelu a s námi se již předem při tom počítalo jako s
žebrotou, která se může odbýt.“ Odpověď pana odborového rady není známa...
Jiné dopisy zase mají hodnotu z hlediska historie dopravy – dnes můžeme dojet z
Prahy do Křečovic autem za tři čtvrtě hodiny, zatímco například nebohý Karel
Hoffmann byl vybídnut, aby jel “nejlépe z Nuslí – Vršovic ráno štrekou na
Dobříš do Knín – Hraštice, z Knína snad dostaneš povoz do Hněvšína, ne-li, pak
pěšky do Hněvšína, a tam tě vyprovodí Drtinovi k nám. Sám koně nedostanu. Neb
můžeš jet ranním parníkem do Štěchovic a pak přes Slapy, Moráň a Živouhošť k
nám.“
Dopisy jsou také v mnoha směrech velmi inspirativní. Například pokud hledáte
vhodný název pro neziskovou kulturní organizaci, můžete se inspirovat oslovením
jednoho z dopisů: “Příteli Romanu Veselému, Václavu Talichovi a Otakaru Šínovi,
jakož i radě spolku pod názvem Co teď a co potom, čili Horší to bejt nemůže“.
Podobných příkladů by bylo možné uvést ještě mnoho, ale myslím, že i z těchto
několika je jasné, že se při čtení rozhodně nebudete nudit.
“Dopisy o životě hudebním i lidském“ totiž patří mezi ty vzácné knihy, které si
člověk s sebou takzvaně bere na pustý ostrov, do kterých se začte tak, že
zapomene na okolní svět a po jejich dočtení si posmutněle pomyslí jaká je
škoda, že nebyly delší. Dobrá kniha nakonec patří i mezi ty překvapivě nemnohé
věci, které člověk potřebuje ke spokojenému životu - jak to krásně vyjadřuje
čínské čtyřverší Li Ťien-linga:
Svou chatu postavil jsem v horách divokých.
Mé kroky světský prach čím dál častěji míjí.
Neptejte se mě, přátelé, jak žiji.
Pod oknem potok mám, u lože řádku knih.
Spatří-li světlo světa takové knihy, které by v této “řádce“ mohly být, je to
neobyčejně radostná událost. Děkuji všem, kteří se o to zasloužili, děkuji i
vám, že jste s námi tuto radost přišli sdílet a předávám slovo panu doktoru
Nouzovi.
.................................................................................................................................
Pozn.: Dopisy jsou v rámci kontextu a srozumitelnosti kráceny a mírně upraveny.
PhDr. Nouza svou řeč pronesl spatra, takže její záznam bohužel není k
dispozici.
.................................................................................................................................
Děkuji panu doktoru Nouzovi.
Je mi velice líto, že teď nemůžu předat slovo editorce knihy Dopisy o životě
hudebním i lidském, paní doktorce Janě Vojtěškové, která dnes z velice vážných
rodinných důvodů musela nečekaně odjet mimo Prahu. Bohužel, Asrael nad námi
všemi a občas až příliš blízko šumí křídly a často mění naše plány. Je mi moc
líto, že tu dnes s námi paní doktorka nemůže osobně být, protože je to velmi
milá a především velmi skromná dáma, která svoje sukovské znalosti uplatňuje
jaksi nesměle a mimochodem, takže až postupem času si člověk uvědomí, jak
obrovské vlastně jsou. Je škoda, že se o takových lidech , jako je ona, ví
často méně, než o jedincích, kteří to velmi nemnohé, co znají, dokáží výhodně
mediálně prosadit. Aby tu paní doktorka mohla dnes být alespoň na dálku a v
duchu s námi, poprosila jsem ji, aby mi zaslala svoji připravenou řeč, kterou
vám teď dovolím přečíst.
Dámy a pánové!
Několik let jsem se těšila na okamžik, kdy dopisy hudebního skladatele Josefa
Suka budou přepsány z originálních rukopisů a dostanou se z trezorů Českého
muzea hudby v knižní podobě k širší čtenářské obci. Za těch několik let jsem
nejen přepisovala dopisy, ale také hledala nové prameny, souvislosti a
vysvětlení mnoha nejasností, které z dopisů vyplývaly.
Hudební skladatel Josef Suk napsal za svůj život více než tisíc dopisů.
Kdybychom je všechny znali, určitě by vydaly na několik knižních svazků. Pro
vydání jich bylo vybráno jen 412. Výbor byl zvolen tak, aby poskytl podrobný
pohled do profesního i osobního života umělce – člena světově proslulého
Českého kvarteta a skladatele, významného představitele české moderny.
Na první pohled se může zdát, že korespondence hudebního skladatele není nijak
důležitá, že skladatel řekl vše podstatné ve svém díle. Přesto jsou jeho dopisy
významnými svědectvími. Dovídáme se z nich o vzniku hudebních děl, o jejich
provozování, vydávání a ohlasu u posluchačů a kritiky. Máme také mj. možnost
nahlédnout do zákulisí tzv. boje o Dvořáka, v němž Suk neúnavně stál na straně
svého učitele a tchána proti straně Zdeňka Nejedlého. A tím výčet témat
nekončí.
Při zpracování Sukovy korespondence mi byli velkou oporou autoři tematického
katalogu děl Josefa Suka Miroslav Nový a PhDr. Zdeněk Nouza. Dovolte mi, abych
vzpomenula Miroslava Nového, s nímž jsem zvláště na počátku své práce často
konzultovala řadu nejasností a který mne pozvolna uváděl do Sukovské
problematiky. Miroslav Nový se bohužel vydání korespondence nedočkal, ale pro
mne je stále přítomen tím, co pro mne a přípravu Sukovy korespondence udělal.
Můj dík patří rovným dílem také PhDr. Zdeňku Nouzovi, který se mnou trávil nad
Sukovou korespondencí a autografy mnoho hodin. Bez něho by zůstala v edici řada
bílých míst. Jistě i díky tomu, že tematický katalog a korespondence byly
připravovány do tisku současně, podařilo se nám v těsné spolupráci začlenit do
obou knih mnoho poznatků, které by jinak zůstaly nevyužity.
Můj dík patří redaktorce knihy Petře Simbartlové, která knize vtiskla konečnou
podobu. Petra mne svými neúnavnými otázkami nutila stále hledat adekvátnější
vyjádření a nakonec vtiskla knize finální podobu.
V neposlední řadě patří můj dík také Mistru Josefu Sukovi, který finanční
podporou napomohl knize do její fyzické podoby a podpořil její vydání.
Díky všem! I Vám, kteří jste si našli čas přijít na dnešní prezentaci. Je mi
líto, že zde nemohu být s Vámi
Jana Vojtěšková