Udílení titulu Doctor Honoris Causa Mistru Josefu Sukovi

Laudatio děkana hudební fakulty AMU prof. Jiřího Hlaváče

"Tóny doznějí, sláva nikoli." Tato slova vyryl rytec na rub zlaté medaile, kterou byl dekorován Nicollo Paganini po svých vídeňských koncertech. Koncertech, v nichž ohromil a doslova očaroval publikum. Od tohoto okamžiku přijali posluchači magii houslové hry, která je dovede odtrhnout od skutečnosti a uvádí je do čarovné říše okouzlení, euforie a snu. G, D, A, E - čtyři struny naladěné v intervalu kvinty. Ale též dokonalé řešení tvaru, akustických parametrů i estetického vjemu. Alchymie houslařů i houslistů, kteří chtějí už po staletí přivést na svět tón plný krásy, oduševnělosti, síly i zvláštního třpytu. Tón, který se zaryje do paměti, do srdce i do historie. České houslařské umění reprezentují jména Homolka, Kulík, Strnad, Eberle, Helmer , Patočka, Vávra, Špidlen. České houslové umění pak jména Slavík, Ondříček, Kubelík, Kocian, Příhoda. A po nich - Josef Suk.

Geny mu určily cestu, kterou započal pradědeček Antonín Dvořák a po něm pak dědeček Josef Suk. Po prvním převzal violu, vroucnost a touhu po hudebním Nebi na Zemi. Po druhém housle, potřebu komorní hry a neokázalost. Bezmeznou pracovitost mu vštěpovali rodiče i učitelé. A sudičky mu daly navrch optimismus, zdraví, veselou mysl a touhu pracovat ve prospěch hudebního odkazu. Každý interpret si neustále odpovídá na spoustu otázek. Mohu? Smím? Je toto cesta naznačená skladatelem? Mám v sobě dost vnímavosti, citlivosti, odvahy i skromnosti? Kolikrát se takto ptal Josef Suk? A vedle toho každodenní řehole cvičení, během něhož se tu a tam dotkne představy, kterou utkala fantazie. Běžnému posluchači se může zdát, že cesta houslového virtuosa je poutí potlesku, kytic, uznání a poct. Ve skutečnosti je cestou potu, napětí, vyčerpání a nejistoty. Dodržujete léty zbudovaný rituál přípravy, jste plni odhodlání a nejčistší víry, a přece nemůžete říci předem, zda posluchače vždy obdarujete. Posluchače, za nimiž cestujete mnohdy přes půl zeměkoule a cestou strádáte, nebo poté hrajete s horečkou. Interpretační mistrovství se získává pozvolna a dlouhověkost je v něm přiznána jen největším z velkých.

A je tu další okolnost vyjádřená slůvkem repertoár. Myslím, že nenajdete v oblasti lidského konání disciplínu, která předepisuje vedle špičkové kvality i obří rozměr kvantity. Znáte herce, kteří za život nastudovali tisícovky rolí nebo hráli ve stovkách filmů? Anebo myslíte, že bychom mohli hledat srovnání mezi architekty, konstruktéry, nebo lékaři? Špičkový interpret dneška musí absolvovat stovky koncertů, což násobeno počtem uváděných skladeb dává ve výsledku tisícovku, či dokonce tisícovky titulů. Josef Suk byl i v tomto směru interpretem se zcela mimořádným repertoárovým potenciálem. Jak početně, tak i stylově a žánrově. V rovině sólistické i komorní. Bach, Mozart, Beethoven, Dvořák, Suk, Berlioz, Debussy, Janáček, Berg, Martinů, Kalabis a mnozí další z autorů našli v Josefu Sukovi osobnost mistrovského pochopení i realizace. Připomínám, že F .Chopin neodehrál za svůj život více jak 50 veřejných koncertů, a i tak se cítil vytížen a vyčerpán. Nicméně jemu dnes čestný doktorát AMU neudílíme, a tak se vrátím do reality. Josef Suk na této škole studoval, leč osud s označením "padesátá léta" zasáhnul. Naštěstí jen tak, že mu odejmul spolužáky, víru ve své učitele a možnost každodenní konfrontace svých interpretačních postupů. Nevzal mu zdraví, ctižádost a vidinu mety, které chtěl dosáhnout. Vzkázal mu, že Dvořákovi potomci a nástupci to nebudou mít snadné, jak to ostatně neměl ani on sám. Žák Jaroslava Kociana až do jeho úmrtí 9.3.1950, na konzervatoři pak student ve třídách profesorů Norberta Kubáta a Karla Šnebergra, vstoupil na pražské hudební fakultě do studijní spolupráce s prof. Marií Hlouňovou a prof. Alexandrem Plockem, s nímž jsem se potkal jako student i já, a musím říci, že to byl neskonale laskavý a obdivuhodný člověk. Jenže nebyl v inkriminované době v názorovém centru či horizontu slyšení, a tak zbyly Josefu Sukovi čtyři struny, dvě ruce, hlava a srdce. Zdá se to málo? Ale vůbec ne. Ani Bach, Vivaldi, Beethoven, Mozart či Paganini neměli jako interpreti nic navíc. Josef Suk se narodil 8. srpna 1929 v Praze. Rodiče zemřeli velmi mladí. Maminka ve třiatřiceti letech, tatínek v roce 1951 v padesáti. V roce, v němž syn uzavíral konzervatorní studia. Další údaje vypoví o osudu umělce vše podstatné. V letech 1950-51 je primáriem Pražského kvarteta, o rok později spoluzakládá Sukovo trio. Po krátkém, dvouletém intermezzu na HAMU, v němž se víra některých pedagogů přenesla od talentu k ideologii, se stává zástupcem koncertního mistra v orchestru činohry Národního divadla. V letech 1954-57 byl sólistou Armádního uměleckého souboru, od roku 1961 sólistou České filharmonie. Hudební kritik The Herald Tribune napsal o jeho vystoupení v Carnegie Hall v roce 1964: "Josef Suk hrál tak, jako dosud nikdo z nově příchozích od návštěvy Davida Oistracha. Jeho Dvořák je podmanivě krásný a krásně podmanivý. Suk je talent, který je nutno si zapamatovat." Josef Suk získal šestkrát Grand Prix du disque de l'Academie Charles Cros {jednou za nahrávku Dvořákových Dumek jako člen Sukova tria), Wiener Flötenuhr za nahrávky Mozartových houslových koncertů, Edisonovu cenu za Sólové sonáty a partity J .S. Bacha. Pravidelně nahrával pro prestižní vydavatelství DECCA, EMI, COLUMBIA. Za svou vynikající a dlouholetou koncertní činnost po celém světě obdržel v roce 2001 Cenu Masarykovy akademie. V současnosti je Josef Suk prezidentem Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro a Nadace Antonína Dvořáka. Zde bych mohl svůj výčet ukončit, jenže je tu okolnost, kterou nemohu opomenout. Josef Suk si svým interpretačním mistrovstvím vychoval stovky následovníků nejen mezi houslisty. Přitom pedagogicky působil na Vídeňské hudební akademii pouze šest let. Jeho koncerty a nahrávky se ovšem staly významným uměleckým vkladem s mimořádným metodicko-pedagogickým přesahem, který byl vybudován na síle osobního vzoru. Každý mladý houslista, který projde úskalím technického zvládnutí hry, má jednoho dne k dispozici čtyři struny, dvě ruce, hlavu a srdce. A olbřímí repertoár, s nímž před ním pracovaly stovky talentovaných, pracovitých, odvážných i odhodlaných. Jakou má šanci? Něco napověděl spisovatel Ota Pavel: "K tomu, aby byl někdo mistrem světa ve sportu, literatuře nebo malířství je potřeba talentu a práce. Někdy je důležité také štěstí, ale spoléhat na něj lze jako na počasí. O talentu je lépe nepřemýšlet a hlavně s ním nepočítat. Ale je tu i bezmezné úsilí, tvrdá každodenní práce a touha stoupat vzhůru."

"Ten kdo stojí na jevišti, nemá dělat nic jiného než vyprávět prožité. Na scéně se člověk rychle vyčerpá. Vystoupení je namáhavé nejen pro tělo, ale i pro duši. Mozek musí nepřetržitě produkovat obrazy, udržovat luk napětí stále napjatý a myslet dopředu. A posluchače zcela podvědomě vtahovat do světa svých prožitků." Takto popsal svoji pódiovou zkušenost Reinhold Messner -muž, který vystoupil na všechny nejvyšší body planety Země. Co bylo nejvyšším bodem pro umělce?"

"Chci, aby má hudba povznášela a vedla lidstvo k pravdě a odvaze." Ludwig van Beethoven

"Každý máme svá tajemství. Hraji proto, abych nemusel vysvětlovat." Nicollo Paganini

"V umění se snažíme všichni sloužit podle svých sil uměleckému ideálu. Tak jak jej individuelně chápeme a cítíme. Umění není sport a nehrají se v něm zápasy o vítězství. Zápas se má odehrát uvnitř, a ne jím klamat posluchače." Rudolf Firkušný

"Interpretační umění je neustálým napravováním předchozích omylů." Václav Talich


„Opravdovost umění se měří stavy beztíže a velikostí chvil, v nichž nevrátí se dolů“

Jiří Hlaváč

ŘEČ JOSEFA SUKA Dr. h. c. AMU

Vaše Magnificence pane rektore, Spectabiles, Honorabiles,

vážené shromáždění!

Děkuji za laudatio pana děkana Hlaváče, kterého si upřímně vážím. Předstoupit před vás při této výjimečné příležitosti, kdy se mně má z rozhodnutí vedení Hudební fakulty Akademie múzických umění dostat tak významného ocenění mé celoživotní činnosti, je pro mne věru velmi nesnadné. Za dlouhá léta své umělecké kariéry jsem si uvykl předstupovat před publikum na nejrůznějších pódiích s nástrojem v ruce a oslovovat své posluchače hudbou. Tím spíše jsem trochu zaskočen a v rozpacích, má-li se zde mé dnešní vystoupení sestávat pouze ze slov.

Důvodů k těmto rozpakům je přitom hned několikero. Nahlíženo zvenčí, dostalo se mně už v samotném okamžiku narození vzácného daru, jako málokterému z mých kolegů. Bez mého vlastního sebemenšího přičinění mi šťastný osud dopřál, že jsem se narodil v rodině, kde měla hudba v několika generacích své domovské právo a byla alfou i omegou mých předchůdců. Sama skutečnost, že jsem nesl velké jméno mého vzácného dědečka, kterého jsem měl ještě tu čest - byť jenom v dětském věku - osobně poznat, byla svým způsobem pro celý můj další život Božím požehnáním, ale také svého druhu i jistým prokletím. Nemluvě vůbec o tom, že sám Josef Suk spojil od konzervatorních studií svůj umělecký i lidský osud se svým učitelem a posléze tchánem - s jedním z největších géniů, které tato země dala české hudbě - s Antonínem Dvořákem. Jestliže jsem tedy od nejranějších let vlastního hudebního snažení slýchával zejména ve svém okolí o šťastných okolnostech tohoto rodového spříznění, věřte mi - a dosud jsem o tom málokdy takto otevřeně hovořil na veřejnosti - že pro mne samotného byla tato rodinná tradice něčím velmi nesnadným. Od samého počátku, kdy jsem dostal od svého tatínka housle, na mne doléhal onen zavazující pocit očekávání, dostojím-li přáním a nadějím, které do mne vkládali moji rodiče a tehdy ještě i žijící dědeček. Tento velký závazek naplnění rodové tradice poté vroubil po všechny další dny celou mou vlastní uměleckou dráhu: na jedné straně přede mnou možná pootvíral některé brány a cesty, na druhé ovšem znamenal také ne vždy lehké břímě.

Po prvních lekcích, kterých se mi dostalo od mého láskyplného otce, profesí zemědělského inženýra, nicméně srdcem i duší zapáleného muzikanta a výtečného, byť jen amatérského houslisty, jsem se z jeho popudu octl v desíti letech tváří v tvář před Mistrem Jaroslavem Kocianem. Pokračovatel české houslové školy, nositel slavného odkazu Jana Kubelíka, sám odchovanec a později asistent Otakara Ševčíka a v té době -vedle už v cizině žijícího Váši Příhody - dozajista největší český houslista, se poté stal na dlouhá léta až do smrti mým vlastním učitelem. Pod jeho vedením jsem pronikal do velkého a krásného tajemství houslové hry, učil se složitým zákrutům nástrojové techniky, ale současně jsem mohl čerpat z Kocianova vlastního interpretačního umění a zblízka poznávat jeho ušlechtilý způsob tvoření tónu, opřený o vytříbenou intonaci, jedinečnou prstovou i smykovou techniku a přímo rudimentární cit pro rytmus. Pro moji pozdější kariéru mělo nemenší význam, že jsem přitom mohl těžit z poznání Kocianovy interpretace základních pilířů houslové literatury, bezpočtukrát naslouchat jeho okouzlujícímu podání Bachových koncertů, sólových sonát i partit, jeho přímo minucióznímu témbrovému i dynamickému odstiňování hlasů bachovského polyfonního přediva, stejně jako náladovému a výrazovému rozlišení jednotlivých tanců, přednesových meditací a široce proudících allegrových vět. Obdobně jsem mohl mnohokrát ocenit Kocianovo velkorysé a zároveň hluboké podání Beethovenovy hudby a konečně sám později následovat jeho příkladu v oněch oblastech, které jako první český houslista přivedl právě on k takové dokonalosti a svrchované umělecké přesvědčivosti - ve Smetanových duech Z domoviny, v houslových dílech jeho učitele Antonína Dvořáka a pochopitelně ve Fantazii i komorních skladbách mého děda.

Zdaleka v neposlední řadě bylo nezanedbatelným přínosem mých učednických let pod ochrannými a laskavými křídly Jaroslava Kociana také poznání jeho vzácných lidských vlastností, skromnosti a umělecké kázně, které jsem si od něho odnášel do života jako zářný vzor a jemuž jsem se sám snažil nezpronevěřit.

Jestliže takto zdůrazňuji vliv a zároveň pocit vděčnosti, jímž jsem dodnes povinován svému učiteli, činím tak záměrně právě na této akademické půdě. Přirozeně nemohu nezmínit ani své další pozdější učitele prof. Norberta Kubáta a prof. Karla Šnebergra na pražské Konzervatoři i oba pedagogy, pod jejichž vedením jsem krátce studoval také na tomto ústavu, shodou okolností rovněž odchovance Jaroslava Kociana - prof. Marii Hlouňovou a prof. Alexandra Plocka.

Toto období už spadalo a překrývalo se s počátky mé vlastní umělecké činnosti. Ještě v průběhu přelomového a v mnoha ohledech pro náš národ tragického roku 1948 jsem měl to vzácné štěstí vystoupit jako sólista v rámci výměnných konzervatorních koncertů v Bruselu a Paříži, na samém začátku padesátých let jsem se s veškerou vehemencí své tehdejší mladistvé energie ponořil do pěstování komorní hry. Zprvu nakrátko jako primárius Pražského kvarteta a potom na řadu let v Sukově triu.

V těchto souborech jsem po boku svých tehdejších starších kolegů, jako nezapomenutelného Ladíčka Černého, Alfréda Holečka, Jana Panenky či dosud svěžího Miloše Sádlo i svých věkových vrstevníků Saši Večtomova, Josefa Chuchro a mne zvláště milého, dlouholetého uměleckého partnera Josefa Hály, postupně pronikal do oboru, který se stal skvělou a v tolika směrech užitečnou overturou k mé vlastní sólistické dráze a jemuž jsem i poté zůstal věrný.

Byla to ovšem také doba tíživé atmosféry uměle rozděleného světa, která přinesla naší zemi tolikerou bolest a dosud ještě nezacelené rány. Hodnoty, které po staletí spoluvytvářely evropskou civilizaci, a k jejímž nejkrásnějším plodům patřila i hudba, které jsme se věnovali, byly náhle přes noc zrelativizovány a celá společnost rozvrácena ve svých kořenech. Idoly, neřku-li přímo zbožňovanými modlami byli najednou naší přirozenosti zcela vzdálení vůdcové odjinud, oficiálně sankcionovanými prioritami se staly poučky utopického učení, které na čas převrátily staré pravdy, v nichž jsme byli vychováni, a které dokonce v našem vlastním oboru přinesly tragický pokus o zpochybnění hudebního odkazu mého praděda. To vše nešťastnou shodou okolností v době, kdy jsem navštěvoval právě tento ústav, což nakonec také způsobilo, že jsem musel z Akademie předčasně odejít. A ještě mnohem později - v důsledku těchto okolností jsem své zkušenosti nemohl jako pedagog zúročit zde, nýbrž na Hochschule für Musik ve Vídni. Proto také přijímám dnešní ocenění a cti, které se mi jeho udělením dostalo, nejenom jako svým způsobem osobní satisfakci, ale zároveň i potvrzení nezvratných změn, kterých se naše země a vlastně my všichni dočkali.

V mém věku ovšem už převažuje nad těmito stinnými tóny především uspokojení, které mě moje práce každodenně přinášela a naplnila celý život smysluplným obsahem. Díky ní jsem mohl důvěrně poznat galerii velkých umělců z rodu Fritze Kresilera, Jaschy Heifetze, Isaaca Sterna, Mischy Elmana, Arthura Grumiauxe, Leonida Kogana, Davida Oistracha či Henryka Szerynga, omezím-li se pouze na ty, s kterými mne spojoval náš společný nástroj. S mnohými mne spoutalo dlouhodobé osobní přátelství a s některými z nich jsem mohl nejednou stanout také na jednom pódiu a těšit se ze vzájemné spolupráce.

V této souvislosti bych rád vzpomenul také dirigenty Sira Georga Soltiho, George Szella, Wolfganga Sawallische a samozřejmě Karla Ančerla a Václava Neumanna. Mnohé krásné a pro mne nezapomenutelné chvíle přineslo také dlouholeté partnerství se Smetanovým kvartetem. Při odlišnosti každého z nás jsem přitom mohl čerpat z podnětů, které taková spolupráce přinášela při hledání onoho symbolického klíče k rozšifrování poselství, které je v hudbě obsaženo. A také - stále se znovu učit pokoře, která neodmyslitelně patří k interpretačnímu umění, a jíž jsme všichni povinováni tvůrcům oněch hodnot, které se snažíme zprostředkovat svým posluchačům. Pro mne osobně bylo nevýslovným štěstím, že jsem přitom všem mohl svým skromným dílem přispět také k poznávání české hudby, která je nám všem tolik drahá a je jednou z nejpřednějších součástí duchovních pokladů našeho národa.

Vaše Magnificence, Spectabiles, Honorabiles, vážené dámy, vážení pánové!

Za svůj život a půlstoletí umělecké činnosti se mi dostalo doma i v cizině řady poct a uznání. Věřte, že čestného titulu, uděleného Akademií múzických umění, si hluboce vážím a přijímám ho s vědomím, že je současně také oceněním těch, kteří se mnou po léta spolupracovali a pomáhali zhostit se úkolů, které jsme si z vlastní vůle předsevzali. Dovolte mi při této vzácné příležitosti také vzpomenout a poděkovat mé celoživotní družce, jejíž laskavé porozumění bylo pro mne na této cestě důležitou oporou.



Dne 13. června 2003