Moje setkání s hudbou Josefa Suka
aneb se srdcem na dlani

Jiří Pilka:

Událo se to v Písku asi v roce 1942. Rodiče měli čtyři standardní gramofonové desky se Serenádou Es dur pro smyčce, které se často pouštěly. Tato hudba mě zcela uchvátila a byl jsem pak pyšný, že jsem se tím mohl chlubit při hudební výchově v sekundě píseckého reálného gymnázia. Dnes je tato skladba častým uváděním takřka všední, tenkráte však pro mne byla doslova svátkem. Předznamenalo to můj vztah k Sukovi na celý život. Když jsem si pak lámal prsty na klavírní Písni lásky, znovu jsem obdivoval ten nádherný melodický dar skladatele ani ne dvacetiletého. Po příchodu na hudební vědu do Prahy jsem se mohl setkat s dalšími skladbami (symfonickou hudbu v Písku nebylo možno slyšet), hlavně s velkými symfonickými plátny. Vztah k nim umocňovala různá přátelství. Doslova opojení jsme prožívali s Liborem Peškem a Petrem Weiglem při natáčení filmové verze Radúze a Mahuleny, s nadšením jsem sledoval Peškovy úspěchy při uvádění Asraela v Anglii, Německu, USA. Jak mne tak život popisoval, právě tato hudba ke mně promlouvala stále naléhavěji, takže jsem si začal črtat scénář k Asraelu. Dozajista zůstane v šupleti, třeba však jednou někdo objeví pro obraz hloubku této hudby plující mezi nebem a zemí. A kolik mystického tajemství lze najít v poněkud opomíjené Pohádce léta. Slyšel jsem také mnohá nadšená slova o Sukovi od svého strýčka, Jiřího Srnky, který byl přesvědčen o potřebnosti hudby plné citu, něhy a lidské vlídnosti. Nevadilo jindy, že jsem si prošel mladickou etapou obdivu k nejrůznějším experimentům, Suka to z mého obzoru neodstranilo. A dnes ? Stejně jako před šedesáti lety, znovu si rád pustím Smyčcovou serenádu. Je vnitřně tak čistá, že se pro mne nemůže stát oposlouchaným opusem. Už ji neposlouchám s maminkou, ale s vnoučaty. Je to krásná štafeta: generací a trvalých hodnot. Sukovi díky.

Graham Melville - Mason:

Můj zájem o hudbu Josefa Suka byl probuzen v padesátých letech, během mých studií, když jsem poprvé slyšel Sukovu Serenádu pro smyčcový orchestr, hranou Edinburským komorním orchestrem a dirigovanou mým učitelem Hansem Gálem. Brzy nato hrálo jedno z mezinárodních smyčcových kvartet při své návštěvě Edinburku Sukův 2. kvartet a na třetím (hudebním) programu BBC jsem slyšel symfonii Asrael hranou dnešním BBC Philharmonic Orchestra a dirigovanou Vilémem Tauským. To obrátilo moji pozornost k LP nahrávkám Supraphonu, které se tenkrát poprvé objevily v Anglii a pátral jsem po dalších pozoruhodných Sukových skladbách. Vilém Tauský pokračoval v uvádění skladeb svého učitele Josefa Suka, ale od poloviny 80. let bylo navíc možno Sukovu hudbu stále častěji slyšet v rozhlase a koncertních síních a někteří britští pianisté objevovali i Sukovo klavírní dílo. Takže já a britští posluchači jsme poslouchali stále víc a víc Sukovy hudby a postupně jsme si zvykali automaticky řadit jeho jméno vedle Smetany, Dvořáka, Janáčka a Martinů. Jako předseda Britské Dvořákovy společnosti pro českou a slovenskou hudbu jsem obzvlášť potěšen oživením činnosti Sukovy společnosti v České republice a přeji jí mnoho úspěchů.

Ivan Štraus:

Nevím, která rafinovaná redaktorská hlava vymyslela tradici Osmnácté Hodiny Štědrého večera, kdy se dlouhé, předlouhé roky napřed linuly z více či méně kvalitních radiopřijímačů tóny Sukovy Serenády, aby vzápětí Zdeněk Štěpánek vrátil čas do doby Vrchlického Vánoc … Musel to být tajný zasvěcenec magie, protože každému, kdo otevřel této hudbě sluch a srdce -zejména v oduševněle autentické interpretaci Václava Talicha – se zároveň otevřela i stavidla proudu slzí. Dlouho jsem nebyl výjimkou. Od doby vstupu na pražskou konzervatoř jsem byl dokonce i hájen, takže zatímco zbytek rodiny finišoval v přípravě večeře a následných událostí, mohl jsem v ústraní nerušeně vlhčit polštář, aniž mne kdo poháněl k zodpovědnosti. Když s věkem to nejintenzivnější soucítění přece jen trochu polevilo, nastoupil rozum, který až dodnes žasne nad profesionálně umným předivem této zázračné hudby. Jakým vnuknutím Suk podléhal, když ve svých 18 letech tvořil tak bezchybně působící dílo?
Když jsem se potom na vlastní smyčec a prsty seznámil s velkou částí Sukova díla, byl ten obdiv jak sentimentální tak intelektuální stále větší. Kéž toto vanutí krásné a citlivé duše přežije rok 3000 i všechna tisíciletí další !

Libor Pešek:

S hudbou Josefa Suka jsem se setkal již jako dítě, protože moje matka ji velice milovala. Teprve později, když jsem se začal hudbou zabývat profesionálně, jsem měl možnost náležitě obdivovat Sukovskou komplexnost, velkolepé a domyšlené stavby, kde se celek ozvěnou odráží v každém detailu, a nekonečnou něhu, kterou v sobě tvůrce této hudby nosil.
Měl jsem to štěstí, že jsem přišel do Liverpoolu, a Anglie vůbec, právě v době, kdy byla mentalita publika dokonale připravena k přijetí Sukovy hudby. To mi pak dalo možnost natočit celou galerii monumentálních Sukových skladeb. Britské nadšení se přeneslo i do Spojených států. Sukova Asraela , Radúze či Smyčcovou serenádu jsem měl příležitost dirigovat na pódiích v Bostonu, Clevelandu, New Yorku, Atlantě, St. Louis, St. Paul, v San Franciscu, Philadelphii a v Seattlu. Jistě mi věříte, že tento výčet není holedbání, ale čirá radost z toho, co se zatím podařilo.

Ivan Moravec:

Sukovy klavírní skladby jsem začal hrát vlastně ještě v téměř dětském věku. Byly to jeho Ukolébavky,Episody,a cyklus O matince,který jsem později natočil jako svou první desku v Praze.Kdybych nevěděl ze svědectví Sukových přátel,jak okouzlující a hluboce dobrý člověk Suk byl, byl bych to zcela jistě poznával z každého jeho tónu.Myslím, že Suk pro nás znamená tolik,co pro německý svět Gustav Mahler.

Petr Weigl:

Suk – skladatel, pro mne znamená něco důvěrně českého, nejčistší inspiraci něčím národně jedinečným a „nám“ nesmírně sdělným. Krása, žal, drama, touha, láska a zvláštní poloha filozofična. Splývá pro mne vizuálně s malířem Preislerem i Zeyerovou imaginací.